Concrete angel - svědomí

9. prosince 2007 v 13:04 | pajjulinka |  Concrete angel
SVĚDOMÍ
*Gerard's POV*
Probudil jsem se když se otevřely dveře od mýho pokoje,jak to bývalo každý ráno v tuto dobu. Nemůžu vystát skutečnost,že mě tady všuchni pozorují,jak kdybych byl šílenej nebo tak něco,a oni jen čekají aby mě mohli lapit. Pomalu jsem unaveně pohnul nohama,ještě mě bolely z těch křečí co mám tak dlouho. Otevřel jsem oči a uvědomil jsem si,že jsem vlastně usnul na okenní římse. Co je kurva? Nemohl jsem si vzpomenout jak jsem se sem dostal. Hned jsem si všiml kusu papíru který ležel na mých kolenou,a uviděl jsem černobílou kresbu. Krásný,nejasný východ slunce zářil na mě z papíru. Nakreslil jsem hornatý horizont s listnatými stromy ,které se třepetaly ve vánku. Myslím že musí být léto. To je ten problém,když jsem zavřenej tady,ztratil jsem smysl pro čas a realitu. Dělám si srandu? Je to už dávno co jsem ztratil smysl pro realitu a nevypadalo to že by se to chystalo nějak vrátit.
Ještě ho vidím..Bert..Je pořád u mě..Někdy když jsem přinucený jít do společného bufetu jíst, často ho tam vidím,culí se na mě a sedí mezi masou problémových lidí. Proto nenávidím být poblíž ostatních,vždycky to skončí stejně.Jdu do bufetu,uvidím tam sedět Berta,začnu šílet a nakonec mě uklidňují protože nikdo jiný mi nevěří když řeknu,že je tam..Nikdy to neskončí jinak…
Díval jsem se na ten kus papíru a pevně jsem ho sevřel v ruce. Cítil jsem ,jak se mi slzy znaží dostat do očí. Zavřel jsem oči a přinutil je vrátit se zpátky. Nemohl jsem teď brečet¨.Emoce jsou slabost. Psychiatři na mě pořád naléhají ať dám ven své emoce "nechej to všechno vyjít ven Gerarde" .Oni jsou prostě přesvědčení,že když se jim otevřu,bude to první krok k mýmu zotavení. Ale já nemůžu.Nemůžu plakat,křičet,žebrat nebo prosit …
Kolik let už jsem tady?Dva? Tři? Čtyři? Vážně nevím. Každý den se sloučí s tím druhým když jsi na místě jako je tohle.

Sledoval jsem z okenní římsy jak ošetřovatel pracoval v mém pokoji. Dělal to každé posrané ráno,uklízel neviditelný nepořádek aby to vypadalo že něco dělá. Odložil jsem uhel kterým jsem přejížděl přes smuchlaný papírový balónek a zahodil jsem to na zatracěně čistou bílou podlahu. Jak papír dopadl na podlahu,zvědavě se ke mě otočil. Sarkasticky jsem nazdvyhl obočí když zvedl ten kus papír a rozmotal ho aby se podíval na mou kresbu.
"To je fakt dobrý Gerarde" řekl tím tónem jak matky říkají svým dětem a já na něj jen nepřítomně zíral. "Proč jsi to zahodil?" zeptal se mě,urovnal zrkčený kus papíru. Neodpověděl jsem mu a seskočil jsem dolů z okenní římsy. Jakmile se mé nohy setkaly s bílým linoleem,uslyšel jsem skřípavý zvuk. Podíval jsem se na podlahu a zvednul jsem nohu a objevil jsem rozdrcený kus uhlu. Cítil jsem se uvnitř plný hněvu a zatl jsem pěsti. Jeden z problému když jsem tady je,že mě rozčílí i banální věc. Hněv byla jediná emoce,kterou jsem sám sobě dovolil si cítit.
"Potřebuju nějakej další uhel" sykl jsem na ošetřovatele
"Víš že jeden kus ti musí vydržet do konce týdne,nemůžu ti dát teď víc"
"Jen nějaký zasraný uhly,potřebuju něco vytvořit když musím trčet tady"odpověděl jsem "nemůžeš mi dát nějakou tužku nebo pero nebo něco takovýho?"zeptal jsem se.Pokoušel jsem se aby to znělo že se zlobím ale ve skutečnosti to znělo uboze..jako vždycky..
"Víš že já nemůžu Gerarde"
"Oh jo samozdřejmě" odpověděl jsem sakrasticky "nechceš po mě,abych měl teď nějakou nešťastnou nehodu ?Nemůže si ten bláznivý Gerard bodnout tu posranou tužku přimo do krku?!"
"Víš že jsem to tak nemyslel Gerarde"
"Jasně" pokrčil jsem rameny "Jen mi dej nějakou zasranou tužku."
"Víš že nemůžu" odpověděl mi a dal si ruku v bok . Šel jsem k němu blíž a podíval jsem se na jeho jmenovku na bílé košily.
"Víš ´Jery´ jestli mi dáš něco s čím můžu kreslit,udělám pro tebe cenou chvili" řekl jsem co nejsvůdněji.Nebyla v tom ale žádná šance k čertu že bych v tom chtěl pokračovat.Jen z toho jak jsem se díval na lidi tady co se měli o mě starat mi z toho bylo špatně,ale teď jsem byl zoufalý.Jestli mě nenechají s něčím kreslit skončím s tímhle trápením mé mysli jak už jsem měl udělat.Ošetřovatel vzdychl a rozhlídl se po uklizené místnosti.
"Potřebuješ si dát sprchu Gerarde. Potom tě doprovodím dolů do bufetu."řekl
"Nemám hlad" řekl jsem jednoduše
"Musíš jíst Gerarde." Vzal čistou pokrývku a dal mi ji na postel.Nenáviděl jsem když se lidi tady chovali jak matka.Můžu si vyměnit tu zasranou pokrývku sám.Jo pravda,možná bych skončil tak,že bych se s tím oběsil!
"Nemohl by jsi mi přinýst snídani sem?" zeptal jsem se
"Potřebuješ být v kontaktu s lidmi,nemůžeš sedět tady celý den."
"Proč ne?Dávám přednost mé vlastní společnosti"
"Podívej,Gerarde,já dělám jen svou práci.Nepřišel jsem se s tebou o tom hádat,jestli budeš tak pokračovat,doktoři tě dají na izolaci." Když to řekl,dech se mi zachytil v hrdle. Za žádnou cenu jsem nechtěl skonči na izolaci.Určitě bych tam byl sám,ale trčet v nějaké malé zasrané místnosti a nemoct odejít mě duševně ničilo. Nechápu jak si můžou myslet,že naprostá izolace někomu může pomoct,podle mě je to dělá ještě šílenější.
Povzdechl jsem si a namířil jsem si to směrem k malé koupelně.Předpokládám,že můžu bejt vděčnej že mám svou vlastní koupelnu,Mikey zaplatil abych mohl mít svou vlastní místnost jako je tahle,protože moji rodiče by se k čertu takhle nestarali.O mé matce jsem nic neslyšel,ale psychiatři mi řekli,že mého otce propustili z vězení dříve tohohle roku. Ale věci,kvůli kterým mi bylo k pláči nejvíc je,že Frank mě nenavštívil od té doby,co tady byl poprvé,steží si dokonce můžu vzpomenout co se ten den stalo.Nechci na něj zapomenout,jen doufam,že on nezapomněl na mě.
Lékaři mi říkali,že Mikey telefonoval skoro každý týden jak se mi daří,chybí mi hodně ale má už manželku.Nemůžu očekávat,že nechá všechno kvůli jeho bratrovi.Ale nic se nemůže vyrovnat tomu,jak mi chybí Frank.
Otevřel jsem dveře od koupelny a vešel do malé koupelny,zapnul jsem sprchu zatímco ošetřovatel čekal na mě.Věci,které mě štvou je,že tady nejsou žádný zasraný zámky.To je důvod,proč ve sprše pospíchám,jak jen to jde.Vyslekl jsem si bílou bavlněnou košili a hodil ji na zem a otočil jsem se k zrcadlu.Strnule jsem se díval na ten strašný odraz.Moje prsty jezdily přes jizvy které se mi táhly přímo přes hrudník,tyhle bílé cestičky mi vždy připomenou tu bolest co jsem cítil té noci.
"ještě to bolí?"
"Je to napořád co si kurva myslíš?" odpoveděl jsem jak se Bert objevil za mnou v zrcadle.Instinktivně jsem se ohlídl,ale nebyl tam nikdo jako obyčejně.Nenáviděl jsem takový setkání.Podíval jsem se zpátky do zrcadla. "Jsi jen v mé hlavě"
"Samozdřejmě Gerarde že jsem jen ve tvé hlavě.Jsem mrtvý pamatuješ?Zastřelil si mě."
"Říkal jsem,že toho lituju." Řekl jsem,ruce se mi začali mírně třást.
"Jo já vím,ale to nezmění nic na skutečnosti,že jsem mrtví"
"Proč mě jen nemužeš nechat o samotě?" sykl jsem na zrcadlo.sledoval jsem,jak se Bert zasmál.
"Nemůžu tě nechat o samotě protože ty mě nenecháš."
"Co tím kurva myslíš?"
"O kurva Gerarde jsi vážně hloupej,jsem součást tvýho svědomí"
"Necítím se vinný že jsem tě zastřelil!" odpověděl jsem "Proč mě tak zraňuje?"
"Nedal jsem ti nic co bys nechtěl"
"Jdi do prdele!" křičel jsem,tloukl do zrcadla v naději že tím zničím ten strašidelnej odraz který se na mě tak strnule díval. Tloukl jsem do zrcadla zbytečně,bylo odolné proti nárazům.
"Kdy to pochopíš? Nestojíš pro nikoho za námahu"
"Drž hubu!!!!" prosil jsem,kryl jsem si rukama obličej.Chtěl jsem dostat ten obraz z mé hlavy
"Nemůžeš zpravit to,co už je rozbitý"
"Kurva mlč!" vykřikl jsem,což způsobilo,že ošetřovatel zaklepal na dveře.Podíval jsem se zpět k zrcadlu na Bertovu chladnou tvář dívající se na mě.
"Uvidíme se později Gee"
Bertova tvář se vypařila když ošetřovatel vešel do koupelny. Podíval jsem se na podlahu a začal jsem couvat v hrůze,když se začínala jasná červená krev pomalu prosakovat na bílých dlaždicích.
"Dejte to pryč!" křičel jsem,když mě ošetřovatel táhl z koupelny.Máchal jsem divoce rukama když mě vyváděl ven z koupelny.Je tam všude příliš moc krve.Proč mi to pořád dělá?
"Gerarde nic tam není"řekl mi ošetřovatel,tak jsem se podíval znovu na zem ale všude bylo pořád moc krve. Proč to ostatní nevidí??
"Je to tam! Všude je moc…."
Ošetřovatel si povzdychl a zíral na mě jak kdybych byl vážne blázen.
"Nic tam není Gerarde" řekl a smutně pokývl hlavou "nic tam není…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NiKkusha NiKkusha | Web | 11. prosince 2007 v 13:57 | Reagovat

jeejoo kuasny blog:)♥

2 mazeel mazeel | Web | 11. prosince 2007 v 16:16 | Reagovat

fakt pěknej blog, povídky jsou sice docela krátký, ale moc se mi líběj..:)

3 Dark_Eye Dark_Eye | Web | 20. prosince 2007 v 19:27 | Reagovat

to je prostě dokonalý!!!

4 Dark_Eye Dark_Eye | Web | 20. prosince 2007 v 19:28 | Reagovat

* pls rychle pokračování!!=)

5 pájina pájina | Web | 21. prosince 2007 v 21:49 | Reagovat

wow to je skvělý

6 XDXD XDXD | Web | 17. ledna 2008 v 15:12 | Reagovat

Skvělý??? Vole to je úúúúúžanýýýýýý xDxDxD!!!! Ach jo, jakoŽe se mi tahle story sakra líbí..je tak smutnaaa ale-chudák Gee x'O...xD jop, jebe mi xD

7 →☼fallen angel☼← →☼fallen angel☼← | Web | 6. srpna 2008 v 21:21 | Reagovat

ty jo to je smutný fňuk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.